Kočičí memoáry, díl 8 – Kočka a přírodní katastrofy

Jen žádné obavy. Nehodlám nebohé čičinky dávat do souvislostí s nebezpečným virem, výbuchem sopky nebo návštěvou příbuzných. Tak daleko zacházet ani není třeba. Stačí obyčejný – déšť.

Nejprve objasnění. Představte si, že se po měsících přemáhání rozhodnete uvést střechu svého obydlí, poněkud již nahlodanou zubem času, do lepšího (zejména nepromokavého) stavu. Za tímto účelem a za vynaložení značných fyzických sil odstraníte starou, povětrnostními vlivy prohlodanou krytinu. Jste praktičtí, takže ke své činnosti si volíte dle předpovědí počasí velmi suchý týden.

V průběhu prací zůstávají vaše kočky stranou. O ně v té chvíli nejde. Spí. Hrají si. Krmí se. Podivují se vašemu zapáchajícímu zjevu i oděvu. Atd.

Avšak. Podle předpokladu všech pesimistů a murphologů samozřejmě v okamžiku, kdy dlíte v nemovitosti prakticky bez střechy, nastane průtrž mračen. Následovaná průtrží koček.

Hoho, vtipné, smějete se. My jsme se taky smáli. Aspoň zpočátku. Jsme vytrvalí, mladí, nadějní a šikovní, to zvládneme. Jenže déšť houstl a stropem prosákly první litry vody. Začali jsme pobíhat s kbelíky. Naše loajální kočičí duo za námi. Sem, tam, sem, tam. Čumáčky zvědavě obrácené ke stropu, udivujíce se zřejmě v skrytu svých huňatých duší, proč jsme se rozhodli mít sprchový kout úplně všude.

A vody přibývalo. V souladu s tím naopak ubývalo nádob na její zachycení, a našeho entuziasmu. Ve stavu mírné hysterie kombinované s nastupující rezignací uchýlila jsem se na sofa, jež bylo jako zázrakem suché, a namátkově se zahleděla před sebe. Seděl tam nakrčený Andree. S výrazem maximálního soustředění chytal kapky, padající do jednoho ze záchytných hrnců. Zpoza rohu zároveň vyčuhoval druhý exponát, Andy, našlapávající si zatím zadní nohy a chystající se ke skoku. Bylo zřejmě třeba a) zachránit sourozence v nebezpečí, b) zaujmout jeho místo. Vteřiny napětí, kdy jsme se všichni navzájem pozorovali, vystřídal nakonec trojí svistot vzduchu – útočící číslo jedna vrazilo plnou silou do hrnce s vodou, číslo dvě naopak vystřelilo směrem pryč, vyděšeno představou, že bude hrncem převálcováno, a já jsem plavně překonala konferenční stolek, bych v poslední sekundě uchránila šokovanou nádobu, plnou vápenaté vody ze stropu, před převrhnutím. Následovala pasáž velmi plynulého proudu mých ne právě nejlichotivějších výrazů, jimiž jsem hodnotila hrnec, kocoura, pánaboha, kocoura, sebe, kocoura – a druhého kocoura, který mezitím vyskočil na zábradlí schodiště, snažil se upíjet tu špínu, která stékala stružkou po dřevěných šprušlích, a vypadal přitom velmi půvabně, balancuje ocáskem.

Další vývoj situace sestával převážně z veselého kočičího pobíhání mezi kyblíčky, hrnci a dřezy, našeho úpění, a malebné kulisy crčící vody. Když si to tak připomínám, udivuje mne, že jsem ještě alespoň částečně příčetná. Abych byla spravedlivá, musím říci, že mne zřejmě zachránily četné kočičí návštěvy, které bez ohledu na okolnosti a ať jsem právě dlela kdekoliv, v pravidelných intervalech požadovaly drbat pod bradičkou, škrabat mezi lopatkami, a házet víčko od PET láhve. A to se nedá dělat depresivně, to se musí s nadšením pro věc, jinak oni kočičáci nehrajou.

Závěr je tedy aspoň pro mne jednoznačný – když bral prozíravý Noe na Archu po páru od každého zvířete, ještěže na kočičky nezapomněl.