Kočičí memoáry, díl 6 – Ovládnutí teritoria

Kočka je skromné zvíře. Spokojí se s prostorem, který jí poskytnete – a obětavě ho zabydlí. Na vlastní (i vaše) nebezpečí. V garsoniéře se postupně projde všemi zákoutími a nezastaví se ani před sebevražedným výletem do automatické pračky plné prádla - těsně před počátkem praní - či omylem otevřeného světlíku. A jestliže jste nadáni domem, to je teprve dílo. V takovém případě je možné, že několik prvních týdnů svého nového společníka – kromě krmení - ani neuvidíte, neboť se bude věnovat průzkumu nejzastrčenějších polic, škvír a prachových usazenin za třemi řadami krabic na půdě.

Naši kocouři jsou v rozporu s mým předchozím tvrzením vcelku vidět. Tedy, rozhodně máte jen málo pochyb o tom, že dělová koule, která proletěla 5 centimetrů kolem vašeho oka, je váš roztomilý kocourek, kterého jste si vybrali podle mírumilovného obrázku v knížce. Abyste se totiž ujistili, během několika okamžiků se ozve svistot proráženého vzduchu znovu a na scéně se zjeví číslo 2, které letí směrem úniku svého předchůdce. Oba mají "trochu naspěch", neboť právě zjišťují bod zlomu opěrné bambusové tyče k fíkusu, bod ohybu špatně přilepené tapety – a váš bod varu.

Postupně se vycvičíte a pružně uhýbáte, přičemž se po bytě pohybujete s ladností primabaleríny, a rukama (nohama, zuby) zachraňujete předměty, jež jsou kocouřími adrenalinovými sporty rozviklávány a opouštějí určená stanoviště. Po večerech si pak lámete hlavu, kam odstěhovat ozdobné záležitosti, jimiž jste v časech blahé nevědomosti zabydlovali krbovou římsu, poličku nad televizí a konferenční stolek.

První řešení je nabíledni – nahoru, do vyšších polic, ke stropu. Zkrátka tam, kam nedosáhnou. A jak řeknete, tak uděláte. Kompozice vašeho obývacího pokoje se tím zázračně změní – spodní patra zejí prázdnotou, zatímco pod stropem není k hnutí. Tísní se tam ozdobný budík, azalka, sbírka památečních hrníčků...a jeden či dva kocouři.

Nevysvětlím vám, jak se tam ksakru dostali. Prostě tam jsou. Vypadají v té výšce velmi malebně, to ano – jen ta předchozí marná snaha zamrzí. Ale nemůžete se jim přece divit. Když jste tam nahoru nacpali, co jste mohli, nemohli oni zůstat stranou.

Nu dobrá, řeknete si. Za vynaložení dalšího úsilí odsunete nejkřehčí a nejcennější majetek do "zakázaného pokoje", který hermeticky uzavřete. Další čas trávíte modlením, aby se ti evolucí zjevně podceňovaní tvorové nenaučili otevírat si tlapkou dveře nebo rovnou odemykat. Ale oni to vlastně nepotřebují. Stačí jim nastražit se poblíž "dveří do ráje" a vyčkat, až půjdete provést nezbytné větrání, luxování či jinou bohulibou činnost.

Další vývoj je pak už zcela na vás. Můžete se smát, rozčílit, můžete si své cennosti preventivně sami rozbít kladivem, můžete pokoj zaheslovat nebo se pokusit odlákat výtržníky na oblíbené hračky či pamlsky. Co nemůžete, je zmenšit bezbřehou kočičí zvědavost.