Kočičí memoáry, díl 5 - Kočičí čistota, půl člověkova duševního zdraví

Kočka, jak známo, není žádné čunče. Myje se pravidelně a s vervou (pomiňme nyní případy, kdy tak činí proto, aby odpoutala pozornost od některého ze svých hříchů, např. shození památečního budíku po tetě Alžbětě). Věnuje se pečlivě všem svým zákoutím, a když se vyskytujete poblíž, nesobecky přelízne i vás. Všeobecně lze myjící se kočku spatřit nepoměrně častěji než mužského příbuzného.

Také na toaletu chodí způsobně. Ochotně se vydává na určené místo, a pokud se vám právě nechce pomstít za nějakou ošklivost, neklade ani nášlapné miny doprostřed oblíbeného perského koberce.

Zdá se tedy, že v té věci není žádný háček. Bohužel, je. Vtip je v tom, že kočka brzy začne ke své hygieně potřebovat i vás. Ne snad, že bez vás by to nešlo, ale s vámi to jde prostě líp.

Naši kocouři postupují následujícím způsobem. Během dne, kdy obvykle nejsme doma, provádějí pouze nezbytnou potřebu, a schraňují vše na večer, až dorazíme. Po našem vstupu do domu a vítacím rituálu, kdy jsme obsáhle informováni, jak je to hrozné být opuštěni doma a jak jsme jim chyběli, vrhnou se oba dva na kočičí záchody a počnou tvořit. My v té chvíli dlíme po celodenní námaze zhrouceni v křeslech a znaveně zíráme, toužebně hypnotizujíce sklenici vody, která se odmítá zvednout a ušetřit nám ty tři kroky ke stolu, kde se vyskytuje. Není toho věru mnoho, co nás dokáže vyrušit a přimět k aktivitě. Kočičince ovšem spolehlivě ano. Jednak jsou vybaveny tak intenzívní "vůní domova", že spolehlivě likvidují jakoukoliv siestu, a kromě toho kocourci hlasitě informují o jejich přivedení na svět, dožadujíce se okamžitého vyčištění toalety.

Jejich hrdé "Vrk, vrk, vrk", které se ozývá od záchodu a které si překládáme jako "Honem se pojď podívat, jak se mi to povedlo" se při absenci našeho zájmu mění na popuzené "VRK, VRK, VRK!", tedy "KOUKEJ SE ZVEDNOUT A VYNÉST TO", doprovázené velmi hlučným hrabáním a vytvářením pyramidální stavby z kočičího písku, ze které se onen výtvor prosívá jen velmi těžko. Po chvíli obracení očí v sloup a diskusích na téma, jak milá jsou zvířátka z bezpečného plyše, u kterých hrozí vyměšování maximálně tak špatně všitého molitanu, je jeden z nás vylosován a jde uklízet. Druhý si mezitím upevní kolíček na nos a tváří se, že tam není. Oba kocourci se vítězně motají kol uklízeče a dohlížejí, aby na nic nezapomněl. Vyklizený a uhrabaný záchod pak obvykle okamžitě poctí další návštěvou, snad aby naň neztratili domovské právo. To oceňujeme zejména, když celý obřad probíhá ve 2 hodiny ráno (ve své neskonalé dobrotě jsme totiž jednu kočičí toaletu instalovali i do pokoje, kde s námi čičouni spí, aby nebožáci nemuseli po schodech do přízemí. Odvděčují se tím, že ji využívají hojně zejména v oněch strašlivých nočních hodinách.). V těch případech pak člověk postižený nočním úklidem už ani neuvažuje, zač by veselé čtyřnožce vyměnil, ale se zaťatými zuby cedí cosi v tom smyslu, že "ještě jeden bobek a spláchnu je do záchodu s ním". Tomuto krušnému osudu oba naši chlapci doposud unikli jen tím, že své noční hříchy vykupují ranními roztomilostmi a ukázkovou tuhou stolicí, již je radost transportovat směrem k nekonečnu.

Pravděpodobně vás napadá, že jsou věci, které by se literárně zpracovávat neměly, já se ale domnívám, že lépe se z toho vypsat než vrhat kočičí toaletou z okna a skučet přitom jako rozlícené božstvo. Vám možná ne, ale mně je teď rozhodně daleko lépe.