Kočičí memoáry, díl 4 – Agenti

Někteří lidé tvrdí, že kočka je nezávislá bytost, která si žije svůj život vedle svého chovatele, či snad spíše – svého živitele. Zabývá se svými věcmi (převážně spaním a jídlem), jen tu a tam se o člověka přijde podrbat, ale vcelku se o něj nezajímá.

Tak takové kočky my neznáme. My si na základě svých aktuálních zkušeností naopak myslíme, že kočka je dokonalý zaměstnanec tajné služby, kombinovaný s likvidačním komandem. Díky zrádné tichosti svého pohybu se neslyšně přesunuje, kamkoliv se hneme, aby mohla nepozorovaně zaznamenávat detaily z našeho života, a následně se jich již pozorovaně, zato však neeliminovatelně účastnit za účelem jejich postupné proměny k obrazu svému.

Vzhledem k tomu, že jsme majiteli dokonce dvou těchto kočičích agentů, je náš život skrz naskrz prozkoumán, očichán, otlapkán, vyhodnocen – a případně zahrabán na později. Zatím jsme nezjistili, kam chlupáči získané informace vynášejí, ale pracujeme na tom.

Příklad. Člověk si potřebuje uklidit skříňku s šatstvem. Tato činnost už sama o sobě představuje určitou oběť a sebezapření, v přítomnosti dvou zvídavých maincoonků se však stává hotovým sebetrýzněním.

Tedy, člověk s povzdechem vykrámuje skříňku. Kocouři se zaradují a několika přískoky jsou na scéně. Okamžitě začnou prostor skenovat svými bystrooky. Hle, je tu pár věcí podezřelých – je třeba je čapnout, rozbalit, roztahat po pokoji a postupně se po nich povalovat, přičemž se spokojeně povrkává a sleduje další člověčí hrabošení.

Člověk zdrceně přehlédne výsledky své práce – co původně bylo vcelku nevinně nepořádnickou garderobou, stává se postupně katastrofou možnou snad jedině po výbuchu atomové pumy.

Ubohý člověk se tedy ujme prvního kousku oděvu, aby jej vrátil zpět do skříňky. Chyba – právě tato věc je nyní v ohnisku zájmu obou průzkumníků, kteří se jí odmítají vzdát. Uklidit je v takové situaci možno leda tak svetr (či cosi co bývalo svetrem) ozdobený dvěma visícími kočkodany, kteří nespokojeně mrskají ocásky – přece ještě neskončili se svým bádáním!

Dobrá, rezignuje tedy člověk – začnu támhletou mikinou. Bohužel, vzápětí se ukazuje, že i ta je naprosto nezbytná pro další kočičí výzkumnou činnost. A tak to jde se vším. Po hodině handrkování a obohacení svého exteriéru o několik slušivých škrábanců rezignujete a ustelete si na bojišti mezi zbytky svých druhdy zánovních oděvů - a láskyplně je žužlajícími kočičáky, kteří se mohou přetrhnout samým předením. V té chvíli se obvykle dostavuje partner, který zvedá obočí a pronáší tázavě ony nebezpečné poznámky jako "uklízíš?" nebo "žiješ"?

Děláte obojí, ale až poté, co oba maskovaní čerti zemdleni svým výkonem usnou. Pak se počnete vznášet prostorem a tentokrát s kočičí hbitostí navracíte věci do původního stavu (tj. aspoň trochu snesitelného bince), nadávajíce si, že jste se na to rovnou nevykvajzli.

Zkrátka a dobře, to, že naši malí mainští detektivové nás prakticky nespustí z očí, vede k nejrůznějším důsledkům. Například si při všem svém konání musíme dávat mnohem větší pozor. Kdo z vás někdy málem zastlal, vypral či upekl kočku, dá mi za pravdu.