Onoho krásného květnového pondělka stali jsme se majiteli dvou vysoce speciálních koťat. Tedy, milujeme kočky bez rozdílu srsti, barvy a tvaru. Ale přece jen, když už je máme mít doma, starat se o ně, číst jim přání z výrazu jejich huňatých obličejíků a ochotně strádat jejich rafinovanými úklady, ať jsou to skutečně zvířata nejkrásnější, nejchytřejší a nejroztomilejší. Pročež to musela být jedině koťata mainská mývalí, která mají ještě jedno nej – jsou z podomácku chovaných koček největší.

Chovatelé ostatních ras či kočky domácí ať laskavě prominou, případně moje sdělení ignorují. Nesnažím se zde ponižovat zbytek barvité kočičí populace. Jednoduše našim očím nejlépe lahodí tato chundelatá, ohřívená, kapitálním nosem oplývající kočka nadkočíčích rozměrů. A máme ji nyní doma hned ve dvou exemplářích.

Exemplář číslo jedna se jmenuje Andree, je to kocour kouřový a vyznačuje se předoucím výkonem malého motorku. Exemplář číslo dvě má jméno Andy a je černostříbrně mramorovaný, jak praví kupní smlouva. Ten má zase patent na zvědavé výpravy do nejtemnějších koutů, z nichž se vrací obalen všelijakým svinstvem, které mě vždy uvede do rozpaků a musím pak uzarděle prohodit něco jako „jejky, tam jsem se minule asi s luxem nedostala“ či podobně. Ještě je třeba dodat, že náš malý mop a přičinlivý motorek představují malé jmění nejen po stránce citové, ale i finanční – investovali jsme do nich doposud jako do slušného ojetého vozítka. Ale co se dalo dělat, sousedovic mourek nás zkrátka tak neuchvátil. Kromě toho zastáváme názor, že koťatům jen to nej, takže nakupujeme rozličné hračičky a speciální kočičí povyražení (například škrabací sloupek s několika patry, zvící malé rozhledny). Neleníme dokonce a vydáváme se na výpravy za nejlepším krmením do vzdálených Zverimexů, pídíce se po tom jediném, co je pro ně dost dobré. Večer pak uléháme poněkud pocucháni, ale s pocitem dobře vykonaného díla.

Tedy, uléháme. Uléháme, abychom se během několika vteřin vztyčili a čelili náporu těchto dle příručky „celkově klidnějších koček“. Když vám taková celkově klidnější kočka prosviští nad hlavou, následována tryskově poháněným sourozencem, který ještě během letu nadzvukovou rychlostí stíhá nadšeně vrkat (malé mainky totiž nemňoukají, ale vrkají jako hrdličky), přijde vám líto, že nebydlíte v protiatomovém krytu, ale naopak v domě plném cenné keramiky a porcelánu (je třeba dodat, že keramika, porcelán, jakož i sklo a další křehkosti se nyní urychleně stěhují do krabic, dobře uzavíratelných skříní a nejvyšších polic). V následující kočičí hře pak figurujete jako chytač padajících tužek, odstraňovač příliš vysokých stohů lejster, vyrovnávač ozdobných předmětů a hlavně uhýbač z kočičí letové dráhy.

Na druhé straně, i ta nejtryskovější kočka se jednou unaví, a tak najednou zjistíte, že se vám na klíně, pod rukou nebo třeba v podkolenní jamce uvelebil malý, docela nevinný uzlíček, a co víc, že tento uzlíček se o vás stará svým drsným jazýčkem jako o nějakého příbuzného, přičemž neopomíná vrnět, až celý rezonuje. A v té chvíli jste docela ztraceni, drbete to stvořeníčko pod bradou a na bříšku, a bojíte se pohnout, abyste nepřišli o chvíli zvířecí přízně. A tak jste lapeni, lapeni tím nejjemnějším předivem, které existuje – předivem něžného citu vůči (tu a tam) němé kočičí tváři.

Kočičí memoáry, díl druhý

Výchova

Nevím, jestli jste se někdy pokoušeli vychovávat kotě. Tato sisyfovská činnost vyžaduje neobyčejnou trpělivost, bezbřehý optimismus a také jistou dávku naivity, předpokládající jaksi dopředu, že to jde.

Tedy, abych naše snahy upřesnila – nesnažíme se koťata vychovat ke způsobné existenci ozdobného předmětu, který bude celý den vysedávat na určeném místě, načež se na přímý povel začne efektně protahovat, procházet či pózovat, aby návštěva viděla, jaké že je to chlupaté exkluzivum. Nemáme už vůbec v úmyslu požadovat po kočce naslouchání psím povelům. Máme zkrátka taková drobná přání, u kterých by nás naplnilo bezbřehým štěstím, kdyby je kočka ráčila alespoň občas respektovat. Jedním z nich je například stanovení „tabu zón“. Po počátečních tendencích definovat tabu zóny všude, kde se nalézají věci křehké, cenné či jakkoliv pro naše chlupatce nebezpečné, začali jsme pozvolna (a stále rychleji) ustupovat. Aktuálně v podstatě zůstalo jediné místo, kde hodláme trvat na kočičí nepřítomnosti, a to je jídelní stůl. Nevím, jak vy, ale já osobně neshledávám žádné blaho v menu skládajícím se z masa a kočičích uší, knedlíků a kočičích tlapek či salátu s kočičími vousky. Kočka totiž pokládá talíř za útulné místo, kde je vše, co k životu potřebuje (jídlo, prostor k ležení a vaše utkvělá pozornost).

Ve snaze vysvětlit našim dvěma rozpustilým kocourkům, že na stůl ne-e, uchýlila jsem se k metodě opakované informace. Věc se odehrává následujícím způsobem:

Andy nebo Andree vyskočí na stůl a počne zjišťovat, co zajímavého se na něm nalézá. Já se vymrštím, kocourka jemně zvednu, postavím na zem a prohlásím „fuj“. Kocourek se na mě pozorně zadívá, počká, až poodstoupím, a vyskočí na stůl znovu. Kocourka zvednu, postavím na zem, zopakuji „fuj“ a zašermuji mu před nosem prstem. Kocourek je nadšen novou hrou. Počne volat bráchu, že je to ohromná junda, ať si to jde také zkusit. Okamžitě přivrká druhý kočičák a oba sourozenci se na stole ocitnou synchronně. Počnu rozčileně nadskakovat, prohlašuji „fuj fuj fuj“ a lovím je obouruč. Oba se výborně baví, hopsají kolem stolu a sledují, jak jsem výchovně působivá.

Po půldenním intenzívním výcviku jsem přemožena zjištěním, že kocouři výborně chápou, že stůl je „fuj“, ale také je nesmírně baví zkoušet hbitost mé reakce. Zkusmo se ke stolu přibližují a sledují, jak si procvičuji břišní svaly neustálým nadzvedáváním se z pohovky, a ve snaze zvítězit intonuji slovo „fuj“v různých výškách. To vše v dokonalé souhře s partnerem, jehož „fuj“ s tím mým dokonce místy vytváří fascinující kánon. Jsou nadšeni a objevují nové finesy stolního terorismu a gymnastiky (například výskok na stůl s okamžitým uchvácením nejdražšího předmětu na stole se nalézajícího, výškrab na stůl s polostažením svátečního ubrusu oboutlap apod.).

Jak ráda bych oslnila čtenáře tím, že nakonec kočičkové skutečně pochopili, že tuhle hru hrajeme dva na dva a že my máme převahu rozměrovou i intelektuální, a tedy by bylo dobré to vzdát. Jak ráda bych návštěvníkům předvedla předpisově vycvičené kočičenstvo, ukázněně obcházející náš drahý jídelní stůl. Není mi však dáno. Musím se dokonce zkroušeně přiznat, že jediné, co našim maiňátkům zamezilo v obchvatu stolu, byl objev mé ještě srandovnější reakce při jejich návštěvě mé toaletní skříňky, následovaný zjištěním, že největší švandu zažijí, když mě trochu nadzvednou odborným zástřihem mých oblíbených pokojových květin. Mají jednoduše tu výhodu, že vše, čím je za jejich eskapády ztrestám, je natřásání a popuzené bublání, protože na něco tak neskutečně roztomilého, jako je malá nosatá kočka ve vašem soukromém čemkoliv, prostě nemůžete hulákat, natož abyste na to vztáhli svou nedosti elegantní pazouru.

Suma sumárum, když se nad tím tak zamyslím, musím uznat, že po těch pár dnech jsme našimi malými mýválky docela pěkně vychovaní.