Kočičí memoáry, díl 10 – Drobné osobní prohry

Ve vztahu se zvířaty člověk tak nějak přirozeně předpokládá, že chytřejší je on. Koneckonců, bylo by nespravedlivé, kdyby se ke zvířecí mrštnosti a jemnosti smyslového vnímání měla přidat ještě i výhoda inteligenční. Dokážu si představit, jak nezáviděníhodné by v tom případě bylo postavení člověka - neobratného, přitroublého tvora, který není schopen ničeho než pomocných prací ve společnosti inteligentních, elegantních kočičích šlechticů. Naštěstí, zatím to vypadá, že aspoň to IQ máme o něco vyšší. Nebo alespoň vnější projevy tomu nasvědčují. Kočky to ovšem nijak netrápí - očividně své IQ neřeší, a podezírám je, že je ani k životu dvakrát nepotřebují. Vystačí totiž s prostou mazaností.

Jedině mazanost totiž mohla způsobit, že naši kocouři vyčíhli, jak se celá řada mých varování až výkřiků na téma "tohle nesmíš, tam nelez, odtamtud okamžitě mazej pryč" vlastně netýká jich, ale mého lidského okolí, které nesmí pochopit, že jsem na jakékoliv výchovné snahy pěkně tiše rezignovala a postupně se stala nekonečně omluvnou obdivovatelkou kočičí důmyslné vyčůranosti, se kterou každá ta přenádherná chlupatina vbrzku ovládne prostor jí přidělený. Jen ve snaze ubránit se posměškům ohledně své měkkosti, nedůslednosti a nevýchovnosti provádím občas onen demonstrativní výcvik, sundávám kocoury ze stolu a syčím na ně jako máma kočka, abych dokázala, že vím, jak na ně.

Opak je pochopitelně pravdou. Ve skutečnosti oni vědí, jak na mne, vědí, že ať udělají cokoliv, u mne to budou mít dobré. Protože mají takové sametové tlapičky, takové čmuchavé čumáčky a takové efektní hřívy, a TAK se dívají…a ještě ze sto padesáti podobně závažných důvodů. Takže oni si dělají, co je napadne, a já se ocitám v neustálém vytržení nad tím, jak krásně se jim povedlo shodit hrnec plný vařeček, jak jim to sluší na stole na svátečním ubruse, a jak jsou vtipní, když vymetají vanu a zdobí její pečlivě vycíděné okraje tlapičkovým vzorem. Vzdychám obdivem nad ladností, se kterou přeskakují tu zpropadenou spoušť - a jdu se chopit hadru. Taková malá výchovná člověčí prohra - vstříc silnějšímu protivníkovi, že.

Když přemýšlím na mírou svého podlehnutí kočičímu charismatu, musím uznat, že jsem opravdu ztracený případ. Jen málokterá žena by například přenesla přes srdce, že její (jediný) vzácný pudr se zlatavými střípky, vhodně simulujícími opálenou prozářenou pleť, skončil částečně v umyvadle, částečně na kalhotech a částečně na zemi - protože maincoonek se zrovna vydal špatným směem, puzen svou kotěcí zvědavostí. Já to přežiji, ačkoliv s nemalými šrámy na duši. Dalším důkazem mé zkorumpovanosti je to, že jsem přetrpěla i následky rožně pokrytého mastnými černými sazovitými ekhlafty, jež zbyly po grilování, který se s kocouřím přispěním ráčil poroučet na smetanově zářivé dlaždice naši kuchyně, jen pár minut předtím dovytřené. Vyrovnala jsem se i s parádním krajkováním svých milovaných pokojových květin ostrými kočičími zoubky (nu, vyrovnala…alespoň již neskučím jako meluzína v komíně, když se ozve snadno identifikovatelné "chrousty chrousty").

V okamžicích racionálnějšího uvažování připouštím, že jsem v té toleranci zašla poněkud daleko, ale obávám se, že nyní už je pozdě. Mazanci mazaní pochopili, na čí straně hřiště je loptička, a hrají si s ní s onou exhibicionistickou hravostí, kterou nikdy nepřestanu obdivovat.